Sbohem, Arči...
|
|
Medvídku náš usměvavý, teď, když si tam, co nic nebolí a všechno znovu funguje, možná slyšíš moje povídání...
Není dne, kdy bych si nevzpomněla, už jen proto, že se na mě usmíváš z monitoru mého PC a já se při pohledu na tebe usměji taky. Tu vlastnost jsi měl vždycky – nikdo se na tebe nemohl zlobit, i když jsi mu zrovna nadělil „dáreček“ k nohám. Nezavrčel jsi, ani když tě Kety rafla do čumáku, protože sis ji dovolil očichat příliš neomaleně. A když tě Tracynka „vyvrčela“ ven z pelíšku v garáži, smutně jsi moknul u plotu a ani nebafnul. Dlouho jsi nechtěl do kotce, i když ses přesvědčil, že ti ho nezavřeme a nenecháme tě v něm strádat bez pohybu, jako to dělal tvůj bývalý pán. Když jsem tě poprvé viděla ležet v kotci „dobrovolně“, utíkala jsem si tě vyfotit a hrozně mě těšilo, jak se tam spokojeně vyvaluješ.
K radosti ti stačilo málo a já pořád nechápu, jak mohlo být něčí srdce tak tvrdé, že nedokázalo pro tebe najít pár chvilek na procházku, na česání, na drbání... Měl jsi nožky křivé a šmatlavé, ale i to bylo jen tím, žes neměl to, co potřebuje pes tvé rasy - pohyb a správné žrádlo. Tvůj psí anděl strážný se na to nemohl dívat a poslal tě do útulku, kde se o tebe postarali a začali ti hledat lepší domov. Našla jsem si tě na netu, náhodou, ale byla to ta jiskra, kterou určitě vykřísnul právě tvůj anděl. Odvezli jsme si tě daleko, abys začal nový život a tušili jsme, že nebude dlouhý, přesto jsme si přáli, aby sis svého „důchodu a zahrádky na dožití“ užíval co nejdéle. Kdo tě viděl, tomu ses líbil i když se tě někteří báli – mysleli si, že jsi „kus psa“, ale on to byl spíš tvůj kožich medvědí...
 První zimu s námi jsi ještě docela proběhal, ale i když Alavis byl tvůj čtvrtletní doping, do druhé zimy ses už přišoural... V létě sis rád chodil dát „dvacet“ na beton za barákem a než jsem tvou „skrýš“ objevila, párkrát jsem se vyděsila, že sis vyšel na sólo procházku. No, nakonec, i to bývalo tvým zvykem. Když jste nás vítali při příjezdu z práce a my otevřeli vrata garáže, nechali jsme vás očichat psí mejly na sloupcích a náhle jsi byl za rohem, ani nevím jak. A pokud ses rozhodl jít prozkoumat terén před odjezdem do práce, to teprv bylo veselo! A zase jsem se nemohla zlobit, když jsem tě dohnala a tahala zpátky – tvůj výraz „Tys volala? Já tě neslyšel?“ byl prostě kouzelný. Ale bohužel jsi nemohl slyšet ani moje lichotky, ale tys je vycítil. Chlupy nechlupy, tak ráda jsem tě pomuchlala v náručí, horší bylo, když ses mi rozhodl to oplatit a já kecla přímo na p...ozadí. A ještě jsi mě šťastně olíznul...  Tuhle zimu už jsme věděli, že bude poslední. Moc jsem si přála, ať si užiješ ještě krásného teplého jara – ale tvé tělo už bylo moc vyčerpané. Nezradily tě nožky, ale ledviny. Když jsme přijeli v pátek z práce, nevítal jsi nás, ale smutně kňoural „šprajcnutý“ v koutě garáže za nářadím. Mysleli jsme, že tvoje naříkání je způsobeno tím, že ses tam zapasoval a nemohl ven, ale když ses i ráno stále tlačil do nějaké skuliny a už jsi vyloženě „plakal“, začalo mi docházet, že víš, že je tvůj čas a chceš odejít. Zavolali jsme tvého doktora domů a on nám to potvrdil. Řekl, že ti můžeme prodloužit už jen trápení, že pro tebe bude lepší, necháme-li tě odejít. Bolelo tě i pohlazení, kousl jsi do ruky, ale hned ji omluvně olíznul... Rozloučení bolelo nás všechny, ale usnul jsi na svém pelíšku, s hlavou v mé náručí... Zůstalo po tobě spousta chlupů v každém koutě, nezaměnitelný parfém v garáži a smutno v srdíčku. Chlupy jsou vymetené, garáž vyvětraná a v srdíčku je smutná, ale hezká vzpomínka na tebe. S přibývajícím časem je méně a méně smutnější, ale v srdíčku zůstáváš navždy. I Tracynce a Ketynce je smutno, i když dělaly, že je jenom obtěžuješ. Teď si o tobě s Tracynkou povídáme a já ji říkám, ať se neraduje, že má zase všechno pro sebe – že nám za sebe do cesty zase pošleš nějakého potřebného kožíška, protože teď ses stal ty PSÍM ANDĚLEM STRÁŽNÝM.  |
